Živou historii neseme v sobě, my, potomci těch, kteří přežili.
        S každou vteřinou vzniká nová historie a v ní uplývají naše životní
        radosti i strasti.
        Občas je dobré se zastavit a ohlédnout se nazpět.
        To abychom potom lépe viděli dopředu.

sdružení

Cesta ke kořenům

rodokmen__11Vydáme-li se po stopách svých předků, musíme si být vědomi toho, že tato cesta nebude snadná. Ruku na srdce – kdo z nás zná podrobnosti že života svých babiček a dědečků, možná něco, ale o svých prarodičích máme většinou už jen mlhavé informace. Něco jsme třeba v dětství zaslechli, něco se v rodině povídá, o něčem se mlčí.
Naše lidská paměť je krátká a je zaměřena především na náš vlastní život. V dnešní uspěchané době je velmi málo času na vzájemné rodinné povídání, na sdílení osudů nám geneticky blízkých lidí. Opustili jsme původní stálá rodinná sídla, rozprostřeli jsme se v prostoru a času, rozběhli jsme se po světě a často nevíme, kam a ke komu se máme vrátit.
Grafologové konstatují, že písmo dnešních lidí je vykořeněné. Máme tolik možností, můžeme se rychle přesunovat z místa na místo, můžeme létat vzduchem a nemůžeme se chytit svých kořenů. Kymácíme se ve větru emocí, neboťztráta jistot a zázemí bolí. A náš mozek, na který jsme tolik pyšní, je stejný jako byl mozek našich pravěkých předků. Myslíme snad v mnohém jinak, protože žijeme v odlišných podmínkách, což neznamená, že by naši předkové nebyli schopni po krátkém zaškolení lehce zvládnout používání dnešních technologií, naopak, my bychom měli velké problémy s přežitím v jejich době. Tolik jsme toho zapomněli. Avšak cítíme stejně a emoce, ty prostě nelze ošidit žádnými náhražkami.
Proto hledáme, abychom se zachytili. Je to dobře, moc dobře, vrací nás to do reality života, toho, který je rámován jednoduchými akty: narozením a smrtí.

Publikováno v:Matriky

Zanechte reakci