Živou historii neseme v sobě, my, potomci těch, kteří přežili.
        S každou vteřinou vzniká nová historie a v ní uplývají naše životní
        radosti i strasti.
        Občas je dobré se zastavit a ohlédnout se nazpět.
        To abychom potom lépe viděli dopředu.

sdružení

Křest

krestSlovo křest je v naší oblasti známé až s příchodem křesťanství a dostalo se k nám ze západní Evropy, patrně ze starohornoněmčiny. Jeho doslovný význam je „zkristusiti“. Pokřtěním bylo dítě uvedeno do společenství křesťanů, i když je třeba předpokládat, že původně existovaly jiné iniciační rituály, při nichž mladí lidé byli přijímáni do společnosti dospělých, což bylo do jisté míry pragmatičtější, neboť dětská úmrtnost byla velmi vysoká.
V předkřesťanských dobách bývali adepti některých kultů bohů křtěni krví, která jako nositelka životní síly a energie byla považována za posvátnou. Křesťanství ji nahradilo vodou, jejíž prvek, symbolizující rituální očistění, byl chápán jako návrat k prapůvodní jednotě, z níž jsme všichni vzešli.
Křesťanství, snažící se o spásu každé živé duše, trvalo na pokřtění dítěte co nejdříve po jeho narození. Prakticky to nebylo vždy snadné, zvláště když se kostel nacházel i několik kilometrů od místa bydliště. I tak se rodiče a kmotři snažili o křest, protože vidina, podporovaná sdílenou vírou, že dítě, které zemře bez křtu, se stane „nekřtěnátkem“ a bude bloudit mezi dvěma světy, případně se rodičům zjevovat, působila značnou psychickou zátěž. Takové případy byly řešeny také tím, že dítě, které po narození bylo slabé, nebo umíralo, mohla pokřtít porodní babička, nebo jiný dospělý křesťan.

Publikováno v:Kmotrovství

Zanechte reakci