Živou historii neseme v sobě, my, potomci těch, kteří přežili.
        S každou vteřinou vzniká nová historie a v ní uplývají naše životní
        radosti i strasti.
        Občas je dobré se zastavit a ohlédnout se nazpět.
        To abychom potom lépe viděli dopředu.

sdružení

Pečetění

otakarii-pecetNejstarší pečeti pocházejí od Asyřanů, užívali je Židé i Babyloňané, Egypťané je zdobili zobrazením svého posvátného brouka scarabea.

Původní funkce pečeti spočívala v určení a ověření totožnosti dané osoby a v uzavření listiny. Spojovala dvě hliněné tabulky, papyrové svitky se omotávaly provázkem s pečetí.

V Římě se hojně užívaly pečetní prsteny, jejichž otisk byl osobním symbolem určitého člověka značící: „to jsem napsal já, za tím si stojím“.

V Evropě u Merovejců, v dynastie Franské říše, pod níž se později sjednotily germánské státní útvary, se poprvé v 5. století začala pečeť dávat na spodní část listiny, aby se tak odlišila pravost královských listin. V té době, po pádu Říma a po období stěhování národů, kdy velmi klesla vzdělanost, a kdy se ani králové neuměli podepsat, zastávala pečeť nezpochybnitelnou úlohu.

Od 13. století se pak z Itálie rozšířil zvyk ověřovat listiny u notáře podpisem a pečetí.

My lidé už jsme takoví, že vždycky chceme mít to, co mají ti druzí, výše postavení, třeba by to byli samotní panovníci. Potrpíme si za odznaky vlastního sebeurčení, vyjadřující naši výlučné postavení, nebo příslušnost k určité společenské vrstvě.

Postupně tedy začali pečeti užívat představitelé šlechty a duchovenstva, později i zámožní měšťané, vznikaly pečeti řemeslnických cechů a obecní pečeti.

S postupující gramotností se sice význam pečetí zmenšoval, v osobním měřítku byly nahrazeny podpisem.

Nezmizely však docela, neboť ve směsi tvořící pečetní vosk byly tři díly rumělky, která  způsobuje proslulou červenou barvu. Třebaže známe i černé a zelené pečeti , červeň a kulatost se dodnes zachovala v razítkách soudců, notářů a daňových poradců. O tom, že v nás stále budí respekt, není pochyb.

Publikováno v:Nezařazené

Místní názvy

klaudyanOrientace našich předků v krajině, kterou obývali, bývala vcelku jednoduchá. Většinou zde žili od svého narození až do smrti a důvěrně znali každý kopec, les, pole a louku. Věděli o sobě všechno a tudíž bylo každému jasné, komu které pole či louka patří. Zvláštní jména nebyla zapotřebí..

Dokonce i stanovení hranic mezi vesnicemi se ještě na počátku 18. století se dělo pomocí obecně známých dominant: …“ k bučku, na kterém je kříž, od toho bučku přímo k prvnímu kopci, který je u role Josefa Machuče, z kopce přímo k hrušce, která stojí u role Zvonkového a je na ní kříž…“.

Do tohoto poklidného, téměř idylického procesu, však celkem razantně vstoupily daně. Slovo daň nacházíme již ve staré češtině, odvozovalo se od slovního základu dáti, berně zase od základu bráti, přičemž významově se obě slova nelišila.

V nejstarších obdobích našich dějin se těmito výrazy původně označovaly dobrovolné dary poddaných, nejprve božstvům, později „dávání“ pro potřeby a na živobytí knížete a jeho družiny. Tyto dary, které byly příslušníky knížecího stavu „brány“, zpočátku závisely na zámožnosti jednotlivých dárců a poskytovaly se formou drahocenných předmětů, později v naturáliích. S pokračujícím rozvojem státu rostly i jeho finanční nároky. Postupně se začínal vytvářet stále dokonalejší systém státní správy, jejímž účelem bylo mimo jiné také dbát na výběry, zpočátku jednorázových, nepravidelných, později pravidelně odváděných dávek. K vypracování první berní soustavy se v našich zemích přikročilo až po třicetileté válce, kdy byla v roce 1652 ustanovena komise ke zkoumání majetku poddaných. Systém pravidelně vybíraných daní se stále zdokonaloval, aby nikdo nemohl uniknout.

Díky daním se nám však zachovaly cenné archivní doklady, které umožňují získat nejen jména majitelů usedlostí, ale také sledovat místní názvy.

Poprvé se konkrétní pojmenování polí a luk na Moravě objevují v rektifikačních aktech, pocházejících z let 1748 – 1752, jednom z podkladů pro výběr daní.

Vrchnostenští úředníci obcházeli vsi a mapovali terén. Z výskytu zapsaných jmen je zřejmé, že některé větší části obcí sice měly svá pojmenování, ovšem problém nastal, když bylo zapotřebí zapsat názvy jednotlivých polí a luk. Pokud se komisaři ptali hospodářů, uváděli je patrně do rozpaků. Ti se většinou uchylovali k osvědčenému neurčitému označení „za humny“, tedy místem za stodolou. Pokud si už vůbec nevěděli rady, pojmenovávali své pozemky: „za stodolou“, „u domu“, „pod stodolou“, „před domem“, „u řeky“, „u cesty“. Postupně se však naučili, že je potřeba, aby vše mělo své jméno, třeba i po nich samých. A tak se místní názvy rozvíjely, starší byly překrývány novými, jiné vydržely na svém místě po celá století.

Můžeme si je číst v dnešních podrobných mapách, proč taky ne, vždyť nám to naši dávní předkové zaplatili na daních.

Publikováno v:Místa

Smrt kmotřička

sedlec_kostnice3Po celé věky je pro nás smrt představuje vážný a neřešitelný problém, který se bytostně dotýká naší osobnosti.Máme z ní strach, a to všichni bez výjimky, věřící i ateisté. Na druhé straně však smrt zůstává naší jedinou, nevyhnutelnou jistotou a nutí nás přemýšlet o smyslu života. Je těžké se s ní vyrovnat, zvláště, když si na tomto světě budujeme teplá místečka v domění, že tak činíme na věky věků, je těžké myslet na to, že nic si nevezmeme na onen svět. Pokud vůbec nějaký existuje.

Nevědomost nás drtí a deprimuje, a tak, abychom si alespoň trochu pomohli a abychom uvedli smrt do našeho světa, personifikujeme si ji. Máme-li ji takto umístěnou v oblasti našeho vnímání, jsme schopni se smrtí komunikovat a hlavně s ní smlouvat, nebo ji dokonce ošálit. Na chvíli, aspoň zatím, ale nikdy natrvalo.

Smrt nebo smrťák, postavy v bílém šatě, černě oděná žena, kostlivec. Bílá a černá barva jako symboly přechodů do jiných dimenzí, do jiné reality a k tomu kosa, nástroj, kterým rychlým švihem smrt přesekne vlákno života.

V lidských představách přicházela kmotřička či sudička při narození dítěte a stejně tak kmotřička smrt ve chvílich umírání.

Publikováno v:Nezařazené

Závoj nevěsty

Stále jej pociťujeme jako nedílný atribut svatebního oděvu nevěsty. Historie závoje sahá až do starověku, kde jej palácové dámy i prosté ženy užívaly jako ochranu pleti proti slunci a prachu. Jeho symbolický význam je stejný jako u kterékoliv jiné pokrývky hlavy, šátku, čepice či klobouku – chránit to, co máme uvnitř uloženo, ochraňovat naši osobnost. Závoj je však tajemství. Dokud jej neodkryjeme, nevíme, co je pod ním skryto. V průběhu věků se jeho pojetí měnilo a nabývalo na významu, zváště ve spojení s obětí, a tím  i podřízeností vyšší autoritě. Jako jeden z takových symbolů jej nacházíme v rouškách jeptišek. U nevěst se jednalo o obětování osobní svobody a o znak připravenosti stát se, v tehdejším chápání, vlastnictvím jediného muže.   Stejnou symboliku, ještě rozhojněnou o další významy, vyjadřuje svatební věneček na nevěstině hlavě. Jsou to odcházející květy panenství a zároveň smuteční veněc, signalizující, že něco starého odumírá, aby se mohlo narodit nové.

Publikováno v:Svatba

Nevěsta

Slovo, které je společné všem slovanským národům, původně neoznačovalo ženu v den jejího sňatku, ta byla zvána mladucha, ale tu, která byla nově vdaná, tedy dnešní mladou paní.  K nevěstě patřila a dodnes patří bílá barva, což zdaleka není jen módní záležitost, která se většinou rychle mění. Naopak, jedná se o prastaré vyjádření symbolického významu, který je v nás hluboce zakódovaný, a který doposud silně působí na naše smysly, třebaže si to rozumově nepřipouštíme. Bílá představuje v naší kultuře symbol čistoty, neposkvrněnosti a nevinnosti. Při svatebním obřadu vyjadřuje přechod z jedné formy života do druhé, při smrti znamená zrození k novému životu.  Již ve starém Římě byl také ženich, stejně jako nevěsta, oblečen v bílých šatech, aby bylo zřetelné, že oba mladí lidé opouštějí dosavadní formu své dětské a mladistvé existence a stávají se dospělými, odpovědnými zda vznik a výchovu dalšího pokolení.

Publikováno v:Svatba

Nemanželské děti

raff-detail-madony-sixtNarození dětí mimo manželství bylo z církevního hlediska zcela nepřípustné, leč lidská sexualita si očividně nikdy poroučet nedala, a tak se tyto případy vždy vyskytovaly. V 17. století celkem výjiměčně, avšak nárust byl progresivní, až vyvrcholil v průběhu 19. století. Jestliže dříve byly matky s nemanžeskými dětmi zapisovány ve zvláštním oddílu na konci matriky, a jestliže takové zápisy čítaly třeba jen tři listy, od poloviny 19. století jsou na některých stranách matrik uvedeny například jen dvě děti narozené z manželství, zato čtyři nemanželské.
Masivní zvýšení počtu nemanželských dětí bylo způsobeno tehdejšími ekonomickými a sociálními podmínkami, kdy grunty a živnosti už nemohly uživit vzrůstající počet obyvatel, byly neúnosně zatíženy tím, jak majitel musel vyplácet své sourozence, kteří zase neměli prostředky na to, aby založili své vlastní rodiny. Ve druhé polovině tohoto století lidé z vesnic odcházeli za prací do měst, děvčata do služby, nebo jako dělnice do továren. Dřívější tvrdé morální normy se značně rozvolnily.
Ještě v 18. století bývaly před kostely pranýře, kde matky musely stát, když lidé chodili na mši a říkat: „zhřešila jsem nebo dopustila jsem se“. Každý si mohl plivnout, nikdo se nezastal. Pozoruhodné je, že tam nepostávali také otcové dětí, kteří v podstatě spáchali stejný hřích.
Někteří páni faráři v době, kdy byly matriky psány ještě česky, užívali velice jadrných výrazů pro ozačení takových matek.Zmrhalka bylo ještě jemnější označení třeba proti zápisu z roku 1770: „narodila se Magdalena, dcera Roziny, která se zkurvila v Martínkově a byla z Mrakotína“. Jiní fakt pouza zaznamenali s konstatováním – otec neznámý. Ono vždycky záleží na konkrétním lidském přístupu.
A otcové? Většinou vyvázli bez újmy, nepočítáme-li občasnou neadresnou jízlivou poznámku, že: „tatík zůstal na seně“.
V 19. století, kdy se tato situace již jevila jako neúnosná, se faráři snažili nutit otce, aby se alespoň dodatečným zápisem v matrice k dítěti přihlásili. Zda to mělo také příznivé dopady na péči o potomky je těžké soudit, pro nás je však důležité, že můžeme lépe určovat genetické linie.
Postavení nemanželských dětí bylo nesmírně obtížné, stačí si jen uvědomit, jak komunita pohlížela na jejich matky. V rodinách, kde žila matka s nemanželským dítětem, byli oba na obtíž – živení dalšího krku. Úmrtnost těchto nechtěných dětí byla vysoká. Smutné příklady v martikách představují horu předsudků, bolesti, psychického týrání, hrůzu z necitelnosti.
Omluví se někdy muži ženám a dětem? A může to vůbec stačit?

Publikováno v:Rodina

Kmotrovství

KmotrMatriční zápisy o kmotrech jsou zdrojem informací o společenském dění v dané lokalitě a v daném čase, i o změnách, které v této oblasti probíhaly.
Kmotrem mohl být každý plnoletý člověk. Katolická církev chápe kmotra jako duchovního otce dítěte (o duchovní matce se nemluví), i když i tato interpretace vypadala v praxi asi trochu jinak, protože například, jestliže mlynář Václav Lutonský z Lužné u Vsetína byl za svůj život kmotrem 138 dětem, je obtížné si představit, jak toto své poslání zvládal. Obecně platilo, že žádost o kmotrovství se neodmítala, neboť byla chápána jako služba bližnímu.
V 17. století se většinou jako kmotři vyskytují v matričních záznamech představitelé zámožnějších vrstev – mlynáři, hostinští, bohatí sedláci, rychtáři. Snad zde hrála roli prestiž, snad také vítaný dárek pro právě narozené dítě.
Později se struktura kmotrů postupně mění, stále více se objevují příslušníci bližší či vzdálenější rodiny, nebo blízcí sousedé. Tento vývoj vrcholí v polovině 19. století, kdy je již ustálený zvyk mít pro všechny děti stejné kmotry, kteří se stávají součástí rodiny a jsou chápáni jako náhradní rodiče, jimž je prokazována stejná úcta jako pravým rodičům, což lze chápat jako pokus o posílení rodinných vazeb, neboť v té době se rodina, jako pevná, základní ekonomická a sociální jednotka, začíná rozpadat.
V matrikách jsou také zapisována narození dětí šlechticů, ovšem šlechtici jako kmotři jsou uváděni pouze u dětí šlechtických, výjimečně u dětí ze zámožných vrstev. Naopak, snad jako kompenzace, se v 18. století vyskytují jako kmotři šlechtických dětí žebráci – výraz oné falešné barokní skromnosti.
Sledovat kmotry v matrikách je výhodné i v častých případech, kdy se v lokalitě vyskytují rodiče stejného jména a příjmení ve stejné době, což bývá dost časté. Potom jsou právě kmotři spolehlivým údajem, který umožňuje určit, které dítě patří dotyčné manželské dvojici.

Publikováno v:Kmotrovství

Kmotry a kmotři

Veškeré záležitosti kolem porodů bývaly celkem logicky a přirozeně doménou žen, které si předávaly své zkušenosti a vzájemně je sdílely. Kmotra byla tou ženou, která zastupovala matku při křtu, jak o tom svědčí i původ slova pocházejícího z latinského commater. Slovo kmotr vzniklo přechýlením, tedy jako odvozenina. Kmotra, matka, žena je původní. V matrikách se setkáváme jen v nejstarších obdobích se zápisy, v nichž je žena jako jako kmotra uvedena na prvním místě. Zpočátku byly také uváděny třeba dvě ženy a jeden muž, později se ustaluje podoba kmotra, jehož doprovázela manželka, matka či dcera, případně jiná žena.

Publikováno v:Kmotrovství

Křest

krestSlovo křest je v naší oblasti známé až s příchodem křesťanství a dostalo se k nám ze západní Evropy, patrně ze starohornoněmčiny. Jeho doslovný význam je „zkristusiti“. Pokřtěním bylo dítě uvedeno do společenství křesťanů, i když je třeba předpokládat, že původně existovaly jiné iniciační rituály, při nichž mladí lidé byli přijímáni do společnosti dospělých, což bylo do jisté míry pragmatičtější, neboť dětská úmrtnost byla velmi vysoká.
V předkřesťanských dobách bývali adepti některých kultů bohů křtěni krví, která jako nositelka životní síly a energie byla považována za posvátnou. Křesťanství ji nahradilo vodou, jejíž prvek, symbolizující rituální očistění, byl chápán jako návrat k prapůvodní jednotě, z níž jsme všichni vzešli.
Křesťanství, snažící se o spásu každé živé duše, trvalo na pokřtění dítěte co nejdříve po jeho narození. Prakticky to nebylo vždy snadné, zvláště když se kostel nacházel i několik kilometrů od místa bydliště. I tak se rodiče a kmotři snažili o křest, protože vidina, podporovaná sdílenou vírou, že dítě, které zemře bez křtu, se stane „nekřtěnátkem“ a bude bloudit mezi dvěma světy, případně se rodičům zjevovat, působila značnou psychickou zátěž. Takové případy byly řešeny také tím, že dítě, které po narození bylo slabé, nebo umíralo, mohla pokřtít porodní babička, nebo jiný dospělý křesťan.

Publikováno v:Kmotrovství

Genetické linie

mendelV současném společenském povědomí stále přetrvává věky proklamovaný patriarchální názor, že hlavní genetická spojnice je linie otcovská. Otec jako hlava rodiny, otec jako ten, po němž získáváme rodné příjmení. Naštěstí výzkum v oblasti genetiky rychle pokračuje a třebaže je výzkum teprve v počátcích, jedno je jisté – dědíme geny po matce i po otci stejnou měrou, takže z tohoto pohledu jsou obě genetické linie rovnocené.
Pokud se týká rodného příjmení, převažuje otcovské, ale nemusí tomu tak být vždycky. dnaV 17. století, kdy byla rodina považována za dominantní sociální jednotku se často stávalo, že přiženil-li se muž, byl v matrikách při narození dětí nejprve označován jako např. Josef, zeť Nováků, později už jen jako Novák, přestože podle sňatkového zápisu pocházel z rodiny Procházkovy. Pod tíhou společenského povědomí jeho původní příjmení zaniklo a genetická linie otce tak přijala příjmení mateřské linie.
U nemanželských dětí nemusí být jméno otce vůbec známé.

Publikováno v:Genealogie