Živou historii neseme v sobě, my, potomci těch, kteří přežili.
        S každou vteřinou vzniká nová historie a v ní uplývají naše životní
        radosti i strasti.
        Občas je dobré se zastavit a ohlédnout se nazpět.
        To abychom potom lépe viděli dopředu.

sdružení

Místní názvy

klaudyanOrientace našich předků v krajině, kterou obývali, bývala vcelku jednoduchá. Většinou zde žili od svého narození až do smrti a důvěrně znali každý kopec, les, pole a louku. Věděli o sobě všechno a tudíž bylo každému jasné, komu které pole či louka patří. Zvláštní jména nebyla zapotřebí..

Dokonce i stanovení hranic mezi vesnicemi se ještě na počátku 18. století se dělo pomocí obecně známých dominant: …“ k bučku, na kterém je kříž, od toho bučku přímo k prvnímu kopci, který je u role Josefa Machuče, z kopce přímo k hrušce, která stojí u role Zvonkového a je na ní kříž…“.

Do tohoto poklidného, téměř idylického procesu, však celkem razantně vstoupily daně. Slovo daň nacházíme již ve staré češtině, odvozovalo se od slovního základu dáti, berně zase od základu bráti, přičemž významově se obě slova nelišila.

V nejstarších obdobích našich dějin se těmito výrazy původně označovaly dobrovolné dary poddaných, nejprve božstvům, později „dávání“ pro potřeby a na živobytí knížete a jeho družiny. Tyto dary, které byly příslušníky knížecího stavu „brány“, zpočátku závisely na zámožnosti jednotlivých dárců a poskytovaly se formou drahocenných předmětů, později v naturáliích. S pokračujícím rozvojem státu rostly i jeho finanční nároky. Postupně se začínal vytvářet stále dokonalejší systém státní správy, jejímž účelem bylo mimo jiné také dbát na výběry, zpočátku jednorázových, nepravidelných, později pravidelně odváděných dávek. K vypracování první berní soustavy se v našich zemích přikročilo až po třicetileté válce, kdy byla v roce 1652 ustanovena komise ke zkoumání majetku poddaných. Systém pravidelně vybíraných daní se stále zdokonaloval, aby nikdo nemohl uniknout.

Díky daním se nám však zachovaly cenné archivní doklady, které umožňují získat nejen jména majitelů usedlostí, ale také sledovat místní názvy.

Poprvé se konkrétní pojmenování polí a luk na Moravě objevují v rektifikačních aktech, pocházejících z let 1748 – 1752, jednom z podkladů pro výběr daní.

Vrchnostenští úředníci obcházeli vsi a mapovali terén. Z výskytu zapsaných jmen je zřejmé, že některé větší části obcí sice měly svá pojmenování, ovšem problém nastal, když bylo zapotřebí zapsat názvy jednotlivých polí a luk. Pokud se komisaři ptali hospodářů, uváděli je patrně do rozpaků. Ti se většinou uchylovali k osvědčenému neurčitému označení „za humny“, tedy místem za stodolou. Pokud si už vůbec nevěděli rady, pojmenovávali své pozemky: „za stodolou“, „u domu“, „pod stodolou“, „před domem“, „u řeky“, „u cesty“. Postupně se však naučili, že je potřeba, aby vše mělo své jméno, třeba i po nich samých. A tak se místní názvy rozvíjely, starší byly překrývány novými, jiné vydržely na svém místě po celá století.

Můžeme si je číst v dnešních podrobných mapách, proč taky ne, vždyť nám to naši dávní předkové zaplatili na daních.

Publikováno v:Místa

Zanechte reakci